Jak to bylo u Merkelové, část II

19 Jun 2018

Tento post jsem měl rozepsaný několik měsíců, ale dneska už musím. Dnes je to přesně jeden a půl roku, co už Naďa není mezi námi, od atentátu, ze kterého se od té doby vzpamatováváme. Zároveň to včera bylo půl roku od naší návštěvy spolkového kancléřství. Minule jsem se pokusil nastínit, jak jsme se na Spolkové kancléřství vůbec dostali a dnes se, i přes svou neúspěšnou celoživotní snahu vyhýbat se literární tvorbě, opřu do vyprávění, jak na mě tato zvláštní návštěva působila.

18. prosince, návštěva spolkové kancléřky

Na Spolkové kancléřství jsme byli pozváni na 18. prosince 2017 což byl den před prvním výročím atentátu. Začátek setkání se spolkovou kancléřkou byl plánován na 15:30. Tušili jsme, že to bude náročný den, takže jsme v rámci snížení stresu radši vyrazili už 17. prosince večer a strávili noc v hotelu blízko místa dění. Na večeři jsme zašli do naší oblíbené fast-foodové mexické restaurace vedle hotelu, protože Dejv si oblíbil jejich nachos. Nic jiného tam nejí, ale to nevadí, byl to klidný večer se synkem, což bylo více než vhodné vzhledem k tomu, kolik už jsem měl v tu dobu za sebou rozhovorů a co jsme měli následující dny před sebou.

Hned ráno jsme udělali rozhovor s RT, japonskou televizí (tuším) Tokyo TV a nakonec ještě s naším za tu dobu už poměrně známým novinářem pracujícím pro RTL. S tím jsme šli i na oběd, protože je to člověk, který podle mě dělá svou práci dobře. Je vidět, že ho baví a že není jen povrchně nad věcí, nenatáčí reportáže jen proto, že ho tam někdo poslal, ale naopak prožívá celou věc s námi. Tentokrát nám pomohl tím, že nás po obědě zavezl až ke kancléřství, takže jsme nemuseli jet metrem, nebo taxíkem.

Před kancléřstvím zrovna probíhal nějaký protest. Už si nepamatuji, o co šlo, ale proti nám to nebylo, takže jsme v klidu prošli až k bráně, kde už stáli spolkoví policisté. Ti nás našli v seznamu pozvaných, zkontrolovali průkazy a jestli nejsme ozbrojeni a pustili nás dovnitř. Vstoupili jsme do haly, jejíž část tvořila šatna. Odložili jsme si kabáty a pokračovali jsme do sálu s se stoly, židlemi, připravenými nápoji a zvláštními lidmi, kteří nás měli uklidňovat, kdybychom situaci nějak psychicky nezvládali. Tam jsme čekali, než přijde čas na setkání s nejvyšší.

Už na začátku, hned při vstupu a v šatně, jsem pociťoval takovou zvláštní vážnou až dusnou atmosféru. Bylo poznat, že personál kancléřství moc neví, co od nás má čekat. Věděli z médií, že se situací nejsme příliš spokojeni. Navíc při vážnosti události, při které jsme se tam sešli, se takovému napětí ve vzduchu nemůže nikdo divit. K žádným incidentům ale samozřejmě nedošlo a měl jsem pocit, že ti lidé, se kterými jsme přišli do styku správně pochopili, že jsme sice smutní a nespokojení, ale přesto civilizovaní a tudíž ne nebezpeční, takže atmosféra už pak byla méně napjatá.

Když už se blížil čas setkání, přesunuli jsme výtahy do sálu v nějakém vyšším patře. Tam už bylo připraveno symbolicky dvanáct kulatých stolů, zhruba po deseti místech, na nichž stály konvice s čajem a kávou a k tomu nějaké sušenky. Zasedací pořádek nám jen určoval stůl, u kterého sedíme, ale přesné místo už ne. Aspoň nám ne. Jen účastníkům s nějakou veřejnou funkcí. Ti měli potom přecházet od stolu ke stolu a mluvit se všemi hosty. My jsme byli vylosováni ke stolu číslo jedna, kde měla místo přímo kancléřka a Roland Weber, zmocněnec města Berlína pro oběti teroristického útoku, kterého jsme už znali ze setkání u spolkového prezidenta. Dejv si vybral místo, aniž by to tušil, hned vedle kancléřky. To jsme ale pak brzo zjistili podle papírové cedulky na stole s nápisem "Bundeskanzlerin." Do příchodu paní Merkelové zbývala ještě chvilka, tak jsme se zatím bavili s panem Weberem, který taky nevěděl, co nám chce paní kancléřka říct.

Najednou se v sále objevila paní spolková kancléřka Merkelová v doprovodu několika ministrů. Už si ale nemůžu vzpomenout, kteří to vlastně tehdy byli. Kancléřka přistoupila k připravenému mikrofonu a přednesla krátkou řeč. Vyjádřila svou účast a politování, dokonce i nad tím, že nás nepozvala dřív. Podle zvyklostí a protokolu se buď věci ujme kancléř nebo prezident a Německo už nám nemůže poskytnout nikoho vyššího než je spolkový prezident. Působila při tom empaticky. Myslím si,že jí většina lidí věří, že z toho nemá radost. Já jsem měl pocit, že se celou dobu pokoušela vyhnout jakékoliv komunikaci s námi, protože věděla, že by to asi nebyl příjemný rozhovor. To sice chápu, ale přece jen si zase říkám, že kdybych byl na jejím místě, asi bych pozůstalým poslal aspoň kondolenci.

Kancléřka se pak posadila na své místo u našeho stolu a trochu nejistě zahájila rozhovor neformálně tím, že mně nalila čaj. Pak samozřejmě i ostatním. Sice je to cool, když vám německá spolková kancléřka nalije čaj, ale za daných okolností by si to jistě každý radši odpustil. Když už měli všichni nalito, přešli jsme k věci a mohli jsme se ptát. Jedna ze spolupostižených začala vyprávěním o tom, jak s námi bylo nepěkně zacházeno v prvních dnech po atentátu. Musím uznat, že to i pro mě byly hodně drsné dny. Ale pak jsem se vložil do debaty s tím, že co se stalo nám sice nebylo hezké, ale že mně víc vadí to, co se stalo obětem, že se to vůbec mohlo stát a proč ještě nikdo nebyl odvolán, nebo neodstoupil z funkce, když došlo k tolika pochybením. Paní Merkelová mi na to odpověděla celkem věcně, že se to musí nejdřív vyšetřit a pak se teprve může přikročit k odvolání. To má jistě pravdu. Vyšetřování nakonec ještě probíhá a ještě nějaký čas probíhat bude... Jiná starší paní od našeho stolu velice správně poznamenala něco, co bych přeložil jako: "ale doopravdy vyšetřit, ne jako vyšetřit." Na což kancléřka odpověděla tím, že nás pozve ještě jednou za rok, abychom jí pak sami řekli, jak jsme s výsledky vyšetřování spokojeni. S tím rádi souhlasíme. Velmi stojíme o to, aby se všechny okolnosti a pochybení řádně vyšetřily a aby viníci byli odvoláni z funkcí, které vykonávali tak špatně, že umožnili teroristům zavraždit a zranit tolik lidí. Nicméně, něco už se stalo a máme už první vlaštovku, odvolání berlínského policejního prezidenta Klause Kandta. Paní spolková kancléřka se postupně přesunula k dalším stolům, kde prý prohlásila, že nás pozve dřív než za rok, ale přestože jsem velice zaneprázdněn, tak po očku sleduji průběh vyšetřování, ale z mého amatérského pohledu, že se podaří vše do vánoc uzavřít. Paní pak sebrala odvahu a ještě se nejistě zeptala kancléřky, zda by se nám neměla omluvit. Ta byla otázkou na chvilku zaskočena, chvilku přemýšlela, že možná osobně... Ale pak se rychle probrala a razantně to odmítla.

Dejvík si ale paní kancléřku oblíbil. Dokonce jí nakreslil a k dalším stolům přinesl několik obrázků a dopis. Text dopisu zní: "Wenn alle Diebe im Gefänglnis sind, dann liebe ich Dich," což v překladu znamená: Když budou všichni zloději ve vězení, tak tě miluju." Takhle to chápe dítě a myslím, že podstatu problému zhruba chápe.

Setkání s kancléřkou se protáhlo a celý další program v hotelu, organizovaný městem Berlín se posunul. Já jsem slíbil českým a německým novinářům rozhovor, a tak jsem se musel z programu ve vhodnou chvíli uvolnit, i když jsem předpokládal, že v tu dobu už bude dávno konec. Němečtí novináři byli slušní a čekali, až se mně podaří přijít na domluvené místo na blízkém náměstí, ti čeští byli bodří až mírně drzí a působili na mě tak, že je obtěžuje, že kvůli mě museli do Berlína a že jim nemůžu říct, ve kterém hotelu se koná náš program. Stejně ale u vchodu hlídala spolková policie a dovnitř by je nepustila. Nakonec jsme ale úspěšně natočili rozhovor a já jsem se mohl vrátit do hotelu, kde mně zatím dítě hlídal místostarosta Berlína. Během večera také přijel můj bratr, kterého čekal druhý den významný úkol, a to vzít Dejvíka do berlínského Legolandu, zatímco já se budu účastnit dalších bodů programu.

19. prosince, odhalení památníku

Druhý den jsme se po snídani organizovaně přesunuli na místo samé Breitscheidplatz, kde proběhlo odhalení památníku obětem teroristického útoku, za přítomnosti spolkového prezidenta, kancléřky, několika ministrů a také českého velvyslance, pana Podivínského. První část ceremoniálu probíhala bez přítomnosti médií. Hlavním bodem bylo dokončení poslední části památníku. Ten vypadá jako prasklina na schodech k Pamětnímu kostelu císaře Viléma a na chodníku před ním, což bylo právě místo atentátu. Na přední straně těchto schodů schodů jsou napsána jména obětí a země, ze kterých pocházejí. Každá rodina dostala kousek kovu, který zvolený zástupce symbolicky hodil do tavicí pece. Tento čestný úkol dostal za naši rodinu David. Roztavený kov se pak vylil do formy a po úplném vychladnutí pak byl tento poslední kus památníku uložen na své místo.

Dejvík se, když uviděl paní Merkelovou, vytrhl a celou dobu stál vedle ní. Pokoušel jsem se ho zavolat zpátky, ale paní kancléřka naznačila, že tam může být a tak jsem měl na chvilku zajištěné hlídání.

Dalších bodů programu se už David neúčastnil a odešel se strýcem Jeníkem do Legolandu, což byla pro něj určitě zajímavější činnost. Na programu byla mnohonáboženská mše v pamětním kostele. Bylo zajímavé vidět všechny ty významné církevní činovníky. Asi nejzajímavější na nich byly jejich obří čepice. Nebýt to při tak vážné události, asi by mě to docela pobavilo.

Mezi tím, co jsme v kostele poslouchali příspěvky jednotlivých hodnostářů, se venku shromáždili zástupci médií na další bod programu, což byla další část odhalení památníku, tentokrát ale za přítomnosti médií. Naším úkolem bylo poslouchat projevy a pak položit svíčky, které pořád zhasínaly. Několikrát jsem si musel od někoho odpálit, ale nakonec jsem stejně položil zhasnutou svíčku. Na Youtube jsem našel video od RT, kde je tato část programu kompletně zaznamenaná. Svíčka byla položena a já jsem si ještě krátce popovídal s naším panem velvyslancem Podivínským, kterého si vážím zejména za to, že nám v nejtěžší chvíli s celým velvyslanectvím pomohl, i za to, že vážil čtyřsetkilometrovou cestu a přijel nám osobně podat smutnou zprávu o Nadině smrti. On to podle svých slov považuje za nejtěžší chvíli ve své diplomatické kariéře.

Následovala ještě návštěva poslanecké sněmovny v Berlíně. Vyslechli jsme zase pár milých projevů, trošku se posilnili, ale já už jsem se tam dlouho nezdržoval a nechal se odvézt policejním autobusem do hotelu. Tam jsme se setkali s bratrem a synem a vzhledem k tomu, že jsme už měli za sebou opravdu náročný program, jsme se s bratrem rozloučili a odjeli domů do Drážďan.

Závěrem můžu směle prohlásit, že organizace ročního výročí byla bezproblémová. Bylo poznat, že ten značný počet zúčastněných lidí, od policistů až po umělce, bral celou věc velmi vážně a zodpovědně. Sice se v médiích objevila kritika, že na nás stát šetřil a že neproplácel taxíky, ale podle mého názoru to až tak strašné není. Stát nám poskytl prakticky to, co svým vlastním zaměstnancům, což pamatuji ještě z dob, kdy jsem sám býval spolkovým zaměstnancem. Takže u mě za jedna.